pondělí 21. května 2018

V paprscích slunce (В лучах солнца, 2015): Cesta do světa bez emocí

V paprscích slunce je zcela výjimečný exkurz do Korejské lidově demokratické republiky. Vitalyji Manskému se zde podařilo natočit záběry, které ukazují, zvracenost komunistických ideí spojených s kultem osobnosti vyhraněných do extrému. Lidé bez názoru a skutečných emocí tu brázdí ulicemi. Nejsou jednotlivci, nýbrž masou. Masou živých těl, která je dle potřeby použita pro účely státu. 
Dokument se zaměřuje na holčičku Zin-mi a její rodinu. V očích severokorejských producentů má zastupovat typickou rodinu, žijící na základech myšlenek čučche, hlavní ideologie v severní Korei. Jenže, zatímco stranická produkce aranžovala záběry pro nejdokonalejší záběry ze života Korejců, autoři snímku stále natáčeli. Z pořadu se náhle stává téměř absurdní komedie, když vidíme, jak dvojice severokorejců udává pokyny, co a jak mají jednotliví protagonisté dělat. Jedním z vrcholů je kupříkladu scéna, kdy otec sledované rodiny, zaměstnáním novinář, je pro potřeby natáčení "povýšen" na inženýra v továrně. Musí vyřešit problém, kterému vůbec nerozumí a v závěru dne se ještě stane zaměstnancem měsíce. A podobných momentů ruský tým natočil bezpočet.
To zároveň může být jediný neduh programu. Sterilita režimu nepřináší příliš nového a po chvíli se záběry začnou notně opakovat. Vidíme jak průvodci udávají pokyny "hercům", sérii pokusů o natočení záběru. Ideologicky dokonalý výsledek jejich snažení.
Hlavní protagonisté také interagují jen v momentech, kdy kamera jede. Jsou šťastní na povel, mají názory na povel. Občas, v některých chvílích, kdy netušili, že byli zabíráni, je možnost vyčíst frustraci a zoufalství s tím co je čeká. Nikdo ji samozřejmě nemůže říct naplno, ale výrazy jsou často jednoznačné. Vrcholem je pak závěrečná scéna, kdy se malé Zim-ni ptají, aby si vzpomněla na nějaký moment, kdy měla radost. Po chvíli naléhání začne citovat ideologický text. Právě na ní a na ostatních dětech je vidět největší hrůznost celého režimu. V dětech není probouzena možnost samostatnost či snaha o vlastní myšlení a jen slepě opakují "skutečnosti" ze života Kimů.

Občas je až "ohromující" vidět, jaké záběry se podařilo Manskému a jeho týmu dostat za hranice jednoho z neuzavřenějších režimů světa. Záběry jsou čisté. Nejde o nějakou tajnou rozklepanou kameru pod kabátem. Zároveň je to však možná naposledy, co máme takovou možnost vidět. Podruhé se určitě režim takto "oblafnout" nedá a to ani při současných snahách otevřít se více  světu. 


Hodnocení: 70 %


Kladmannův dodatek: KLDR a její podivný svět mě neskutečně fascinuje, takže na tento dokument jsem měl políčeno už docela dlouho. Bylo to jako sledovat program o cestování časem. Zhmotnění skutečností, které prošli východní Evropou už tak o dobrých sedmdesát let dříve. To, že tahle poslední výspa stalinismu v dnešním světě stále přežívá, je zřejmě jen další smutnou vizitkou dnešní doby. 

Žádné komentáře:

Okomentovat