Joheunnom nabbeunnom isanghannom (Hodný, zlý a divný, 2008) - Jihokorejská pocta Leonemu

Příběh sleduje tři muže při jejich honbě za mapou, která ukazuje místo, kde se skrývá velký poklad. Jejich cesty se kříží a mrtví přibývají.

Film jihokorejského režiséra Jee-woon Kima je jedním z těch, kde se nabízí otázka, jak je někdy úzká hranice mezi poctou a prachsprostým vykrádáním. U Hodný, zlý a divný jsem měl pocit, že se nacházíme někde na půli cesty.

Počínaje názvem, jednotlivými scénami, příběhem, dostáváme totiž korejskou verzi Hodného, zlého a ošklivého režiséra Sergia Leoneho. Právě některé doslovné citace některých scén působí místy až trochu nuceně. Což je trochu škoda, jelikož to pak často nefunguje jak by mělo. Například závěrečný truel postrádá tu správnou atmosféru, kterou pak ani nezachrání relativně překvapivý zvrat.

Na druhou stranu "westernové" Mandžusko má něco do sebe a stejně jako třeba u thajského Tears of the Black Tiger, je zajímavé sledovat, jak se mísí westernové stereotypy s výraznými asijskými prvky a mentalitou. Právě proto není třeba radno čekat pomalý film, ale spíše místy až přepálenou akční jízdu. V těch momentech je film obvykle nejoriginálnější a nejzábavnější. Pomyslným vrcholem je pak působivě natočený přejezd přes poušť, kde se postupně předjíždí armáda, pistolníci a samozřejmě hlavní hrdinové.

Celý film však samozřejmě stojí na ústředním triu, které však nemusí nutně všem sednout. Hlavně postava "divného" je v některých momentech spíše otravná a občas v jeho případě komediální složka filmu moc nepomáhá. Zlý je zlý a obvykle se na takových postavách nedá moc co pokazit, ale stejně jako hodnému jim pro některé momentech chybí ono potřebné charisma.

I přes tyto výtky však Hodný, zlý a divný rozhodně není špatným filmem. Jako akční blockbuster s komediálními prvky funguje naprosto skvěle a v porovnání se zatuchlými generickými filmy aktuální hollywoodské produkce je stále tak o dvě třídy větší zábavou.

Hodnocení: 70 %

Kladmannův dodatek: Musím se přiznat, že jsem v poslední době propadl asijským blockbusterům, tudíž vidět tento film byla spíš povinnost. 

Hua yang nian hua (Stvořeni pro lásku, 2000): Krása kinematografie ve 100 minutách

Do hongkongského domu v šedesátých letech, se nastěhují souběžně novinář Chow se svojí ženou a sekretářka Li-zhen s manželem. Zatímco Chow s  Li-zhen pracují v HG, jejich protějšky jezdí na zahraniční cesty. Vše se zkomplikuje zjištění, že jejich zákonní partneři mezi sebou mají zřejmě poměr.

Jak je pro filmy Kar-wai Wonga typické, i tady  není radno čekat komplikovaný příběh, nýbrž rozplývání se nad krásou jednotlivých záběrů. A že je jich skutečně hodně. Sálodlouhé obrazy mrtvě prázdné ulice, všudypřítomný cigaretový kouř, široká škála pohledů na květované šaty hlavní hrdinky. Hra barev a stínů ve své nejhezčí podobě, doplněné nádhernou hudbou. Hong Kong šedesátých let, podobně jako ve starším Ah fei zing zyun (Days of Being Wild), tu má svoji vlastní atmosféru a je možné, že si ho už nebude chtít ani představit jinak.

Atmosféra by však plně nefungovala nebýt skvělého obsazení. Opět jsou tu Wongovi herecká stálice Tony Leung Chiu-wai a Maggie Cheung, asijské hvězdy nejvyššího formátu, tudíž není třeba se o herecké výkony obávat. Dialogy, které mezi sebou postavy vedou jsou klidné a pomalé. Je ovšem až fascinující, jakým způsobem dokáží přikovat k obrazovce, i když v podstatě řeší sebevětší hloupost.

Snad až ke konci film začíná maličko ztrácet na své působivosti, jelikož děj možná trochu rychle skáče v čase, čímž přebije ten relativně netuctový konec, který snímek nabízí.

Pokud vám sedí vizuálně překrásné a pomalu plynoucí konverzační příběhy, které ale zároveň vcelku originálně pojímají tradiční klišé, pak je Stvořeni pro lásku film právě pro vás. V opačném případě se tomu asi obloukem vyhněte, jelikož je možné, že se ukoušete nudou. Mě se to ale rozhodně nestalo. 

Hodnocení: 85 %

Kladmannův dodatek: První film režiséra Kar-wai Wonga, který jsem měl možnost vidět, byl snímek Chungking express. Ten zaujal svým, místy až snovým zobrazením moderního Hong Kongu. Okouzlen jsem se rozhodl pustit i do dalších filmů. Padlí andělé, Days of Being Wild, Stvořeni pro lásku. Zatím všechno stálo za to. 

Don't Hug Me I'm Scared (2011-2016): Muppeti pro silný žaludek

Don't Hug Me I'm Scared je série šesti krátkých příběhů z dílny Becky Sloanové a Josepha Pellinga. Na první pohled by mohla tato minisérie zmást svým vzhledem, jelikož působí jako něco, co vypadlo ze Sesame Street nebo Muppetů. Hlavními hrdiny jsou totiž dvojice loutek a jedna zamaskovaná osoba. Tato trojice se honosí pouze fanouškovskými jmény, podle jejich výrazných specifik. Ta jsou Red Guy (Červený), Yellow Guy (Žlutý) a Duck (Kachna, i když mně spíš připomíná kosa). Po vzoru dětských naučných pořadů se také tato trojice v každé části učí něco nového, a to obvykle od nejpovolanějších. V šesti částech se tak dozvíme od zápisníku něco o kreativitě, od hodin o čase, od motýla o lásce, od počítače o technice, od potravin o zdravém stravování a od lamp o snech. Jenže, to co se zprvu zdá jako veselý pořad pro nejmenší s písničkou, se v závěru obrátí spíše v Gore horor. A právě toto dělá z DHMIS opravdu originální podívanou. 

Čím se však ještě podle mého tahle podívaná směle vyvyšuje nad běžnou produkci je způsob, jakým si tvůrci hrají s divákem. V každé části totiž dostáváme náznaky toho, co se vlastně děje za celou touto barevnou šíleností (každý díl je 19. června, téměř v každé epizodě se objevuje postava otce Yellow Guye - Roye,...). Nečekejte však hromadu přímých odpovědí. Příběh si stejně nakonec musí divák tak nějak vyložit sám (nebo nasledovat kvanta konspiračních teorií). 
Tuto tajuplnost si tvůrci zachovají až do finálové šesté epizody, která sice něco málo odhalí, ale zase o tolik moudřejší člověk nebude. Právě tento přístup mi přijde rozhodně svěží, a dělá ze sledování DHMIS něco víc, než jen tupou zábavu. 

K tomu ještě třeba přičíst celé zpracování. Pořad byl částečně financován přes Kickstarter, ale celé to je působí vizuálně naprosto famózně. Společně s hudbou, a tím nemyslím jen chytlavé písničky "trýznitelů" hlavních postav, to pak doplňuje působivý zážitek ze sledování. 

Don't Hug Me I'm Scared je jedním z těch důkazů, že zdání může klamat. Pod zprvu zářivou maskou infantility se totiž ukrývá důmyslně vyprávěný příběh o třech postavách, které se jen snaží pochopit, co se kolem nich děje. A to vše je uděláno neskutečně svěžím a neotřelým způsobem, jenž rozhodně stojí za vidění

Hodnocení: 90 %

Kladmannův dodatek: Tento pořad mi představil známý. Chvíli jsem sledoval, relativně si i prozpěvoval chytlavou písničku,... Ke konci jsem byl pak neskutečně mile překvapený. Další díly následovaly už skoro bez rozmýšlení.

oficiální youtube kanál: odkaz

Devět kruhů pekla (1987): Rudí Khmerové a českoslovenští lékaři

Příběh československého lékaře Tomáše (Milan Kňažko), který se vrací po konci režimu Rudých Khmérů do Kambodže, aby zde pátral po své manželce.

Hraných filmů, které by se zaobíraly obdobím Rudých Khmerů, není všeobecně tolik, a snad o to větším překvapením pro mě byla tato spolupráce československých a kambodžských filmařů v režii Milan Muchny. Vznikl tak film s neobyčejnou atmosférou, jelikož na rozdíl třeba od mnohem slavnějšího Killing Fields, českoslovenští filmaři natáčeli na původních místech. Vylidněná města, hromady lebek, to vše dodalo velice hutnou atmosféru. 

Osobně si myslím, že jedním z důvodů, proč tato událost není tak filmována je její specifikum. Většina cizinců totiž při převzetí moci Khmery byla nucena opustit zemi, tudíž většina adaptací pak hledá nějaký způsob, jak do filmu dostat „ty svoje herce“. I tu je to uděláno kličkou v podobě lásky mezi lékařem a místní tanečnicí , jejíž osudy následně sledujeme. 

Jedním z příjemných překvapení filmu, kromě již zmíněné atmosféry, byly i další detaily, které jakoby navrátili zem o deset let do minulosti (natáčelo se v roce 1987). Osobně jsem se bál, že celý snímek bude působit dost levně, ale opak byl pravdou. Vojenská technika, úžasné davové scény. Všechno působilo skutečně věrohodně. 

Co však kazilo dojem, byl dabing. Především v momentech, kdy Kambodžané „mluvili česky“, ale také i v případě slovenských herců (kromě Lasicy), kteří z nějakého důvodu museli mluvit také ryzí češtinou. 

Po stránce příběhu je Devět kruhů pekla relativně banální příběh o lásce rozdělené genocidou. Ovšem i přes poměrně otravný dabing, má atmosféru, která rozhodně vtáhne do děje. Pro mě osobně snad i trochu zajímavější než zmiňované Killing Fields.  

Hodnocení: 80 %

Kladmannův dodatek: Po dosledování filmu Killing Fields jsem měl náladu se podívat na něco podobného. S překvapením jsem zjistil, že takový film nemusím hledat nikde daleko, ale přímo ve vodách česko(slovenské) produkce.

De grønne slagtere (Řezníci, 2003) - Dánská komedie

Svend (Mads Mikkelsen) a Bjarne (Nikolaj Lie Kaas) jsou dva řezníci v malém dánském městečku. Jednoho dne začnou mít plné zuby svého šéfa a rozhodnou se otevřít si vlastní řeznický krámek. Z počátku se jim zákazníci nehrnou, vše se ale změní ve chvíli, kdy Svend omylem zabije elektrikáře a v návalu zlosti jeho maso nabídne zákazníkovi. Právě tahle nová chuť způsobí, že se jim dveře krámu už netrhnou.

Stejně jako další film Anderse Thomase Jensena - Adamova jablka (Adams æbler), je i tento snímek zajímavou směsicí bizarního dramatu a pořádně černého humoru. Právě tento styl může způsobit, že se nebude jednat film pro každého. Alespoň já osobně jsem měl opět chvíli problém se vůbec naladit na ten velice svojský způsob humoru, ale jakmile jsem se do něj dostal, začala opravdu královská zábava. A stejně jako u již zmiňovaných Jablek, i zde to fungovalo díky skvělému výběru skutečně originálních a zajímavých postaviček.

Samozřejmě, nejvíce zaujme opět Mikkelsen. Jeho podivín Svend tu je postavou, která by zřejmě v kterémkoli jiném snímku, byla prezentována jako děsivý masový vrah. Tady je vám v podstatě i po celou dobu sympatický, a to i v momentech, kdy za svými oběťmi zavírá dveře mrazáku. Životem zničený Kaasův Bjarne ho pak skvěle doplňuje a jeho "rodinná linka" s nemocným bratrem a budování nového vztahu jsou podány tak, že zbytečně neruší. Ačkoliv na základě závěrečné pointy je jasné, že to byla víceméně jen nástavba na to, aby měl příběh nějakých těch 90 minut.

Řeznící jsou komedií, pokud vůbec jsou komedií, která asi není pro každého. Pokud si nelibujete v onom cynickém humoru, jaký předváděla třeba britská série The League of Gentlemen, tak může podle mého názoru tento film směle vynechat. V opačném případě by to mohl být film právě pro vás. 

Hodnocení: 75 %

Kladmannův dodatek: Po zhlédnutí Adamových jablek, které mi celkem sedly do mého současného rozpoložení, jsem dostal náladu na něco podobného. O dva roky starší snímek stejného režiséra splňoval všechna kritéria a naplno zabavil. Tomuto zvláštnímu dánskému humoru začínám pomalu ale jistě přicházet na chuť.